pondělí 14. března 2011

Rychlostní výšlap MSL na Lysou Horu

V sobotu 12.3.2011 se turisticky naladění závodníci družstev hasičů z Moravskoslezské ligy v požárním útoku účastnili prvního ročníku rychlo výšlapu – Malenovice – Lysá Hora a zpět. Celou akci zaštiťovali hasiči z Malenovic a zázemí pro závodníky i pohodáře bylo zajištěno v restauraci Borová a přilehlém parkovišti. Do závodu se přihlásilo celkem 19 dvojic, z toho 13 mužských, 5 smíšených a 1 ryze ženská. Na místě se sešly další podpůrné skupinky, které se nechtěly hnát za razítky na třech kontrolních stanovištích a sobotní nádherné jarní počasí je zlákalo k pohodové procházce předjarními Beskydami.
V 10:00 se hromadně odstartovalo a již těsně po startu se vytvořila rychlá běžecká skupina, která běžela za předpokládaným časem 1hod 45min. Skupina složená z šesti dvojiček se postupně začala trhat v prvním stoupání na Hradovou. Já s Bohušem jsme v prvním stoupání přešli do chůze, abychom si protáhli i ostatní svaly před minimálně hodinovým stoupáním. Dvojici profíků z letiště, Rudu s Martinem při stoupání doplňovali Wlado s Markem z Písečné. Kluci ze Staré Vsi běželi spíše takticky, na dohled přední čtveřici. Kluci z Mošnova, a především Karel má můj obdiv, v sálovkách na ledě, bez hůlek a jakéhokoliv podpory překonal počáteční odpor kopce a hnán mošnovským dresem stoupal k vrcholu. To my s Bohušem, jsme neměli svůj den. Mě se sice šlo dobře, ale Honzík se nemohl dostat do tempa, ani do běžeckého, ani do pěšího. Trápil se, a i když mě do kopce vždycky tahá, dnes jsme si role vyměnili. Na Lysou jsme se vyškrábali asi s patnáctiminutovou ztrátou na vedoucí dvojičku. Ale měli jsme stejný vrcholový čas jako v tréninku, což by se při sestupu dalo stáhnout na nějakých konečných 1hod 50min. To by jsme ale museli pokračovat v nastoleném sestupu. Před Lukšincem doháníme a předháníme Mošnov, s nesmeky se na ledových chodnících pohybujeme přeci jen jistěji než kluci v sálovkách. Pokračuji ve stíhacím běhu a jen doufám, že by jsme mohli dohnat ještě Starou Ves. Za odbočkou z červené pod padákem zastavuju a čekám na Honzu. Myslel jsem si, že je někde těsně za mnou, nebyl, stojím, kluci z Mošnova se prohánějí kolem mě, za chvíli se objevuje Honza. Rozbíhám se znovu, ale Honzovi se začíná motat hlava a není mu vůbec dobře. Končíme tedy jakékoliv pronásledování a pokračujeme k Veličkům a dále do cíle pěšky. Kluci z Mošnova nám dali v cíli 11minut. Na třetí Písečnou nám chybělo 13 minut, 14 na druhou Starou Ves.
Naše zklamání vylepšují Peťa s Dankem, kteří jsou o pouhých osm minut za námi. A taky Hanka Pastorková s Fazolem, kteří to dali za 2hod 43min. A také nesmím zapomenout na jedinečné turistky Terku s Kristou, které se dostaly nahoru i dolů s blouděním pod čtyři hodiny.
Čekání na 15 hodinu, kdy bude vyhlášení v hospodě si zkracujeme posedáváním na sluníčku a popíjením různých nápojů. Vyhlášení je stylové, všichni zúčastnění dostávají památeční likér, který se ve většině případech ihned konzumuje. V 16:30 vyrážíme v obveselené náladě domů. Akce super, za rok opět pod Lysou. H.

neděle 18. dubna 2010

Beskydská šestka 2010

Sobotní ráno pro mě začalo v 5:00, kdy jsem musel opustit vyhřátou postel s Terinkou a rychle jsem se přesunul domů, kde jsem nachystal svačinu a doladil uspořádání batohu, a v 6:00 jsme už s Bohušem čekali na nádraží v Paskově na vlak do Frenštátu pod Radhoštěm. Ve Frýdku se k nám připojil Radek a ve Frenštátě jsme se zamíchali do cca 60 členné skupiny podobných bláznů. Z Frenštátu jsme se busem přesunuli na Ráztoku, odkud jsme v 8:00 vyrazili po modré turistické značce vstříc prvnímu vrcholu. Z parkoviště vycházíme jako jedni z posledních a postupně zvedáme tempo. Radkovi se náš začátek zdá pomalý a žene do čela pelotonu. Postupně se s Bohušem probojováváme skrz skupinky dopředu. U Radhoště jsme v devět, Radek na nás už čeká. Než dojdeme ke kapli, potkáváme vedoucí pětičlenou skupinku, která se rozhodla přesuny kombinovat s během, za nimi chvátá Peťa Herrmann a za ním Tubus. Na Radhošti jsme byli za hodinku a bez přestávky jsme pokračovali dál na Pustevny, Tanečnici, Čertův Mlýn a Kněhyni už pospolu. První krátká přestávka proběhla na Malé Stolové, kde jsem se rozhodl přezout do tenisek. Ze čtvrteční zkušenosti jsme věděli že půjdeme celkem dlouho po zpevněné cestě, tak jsem chtěl trochu pošetřit nohy. Z pod Malé Stolové klušeme z kopce až na horní Čeladnou. Klus nasazujeme hlavně z důvodu pohodlí, protože sestupy jsou v podání dlouhého kroku jak stvořené k odrovnání nohou. U kaple na Čeladné doháníme Tubuse a svačíme. Tubus vyráží asi o 15 minut dříve a jakmile dochází další skupinka, tak se i my zvedáme a pokračujeme na Smrk. Ve dvanáct dáváme ve trojko minutu ticha za Poláky a statečným tempem pokračujeme k vrcholu. Tubus na nás čeká asi kilák před Polanou, ale našemu tempu se nestihl přispůsobit a odpadá. Já se dostávám do pohody a ukazujeme s Bohušem Radkovi, jak se ztrácí motivace (udělali jsme mu to, co nám ve čtvrtek na stejném místě 70 letý důchodce). Docházíme na Hubertku a dáváme delší pauzu. Vyzkoušel jsem místní kadibudku, doplňujeme vodu, svačíme a děláme srandičky, já opět měním boty. Cítíme se skvěle. Ovšem do doby než se opět dáváme na cestu. Mezitím nás došel Tubus a od té doby se motá pořád kolem nás. Na Hubertce jsem vytuhl, Radek si odpočinul a Bohuš si stále drží svoje tempo. Procházíme přes vrchol Smrku, pokračujeme na Malý Smrk a pak sestupujeme nekonečným klesáním k přehradě Šance. Tubus má zvláštní styl, zatímco my jdeme neustále stejně, dolů i nahoru rovnoměrně, on dolů strašně spěchá a my ho předbíháme sedícího u cesty, aby nás opět předběhl a někde si sed. Asi tři kilometry před Šancí ho ztrácíme z dohledu a doháníme ho až na hrázi, kde my dáváme pauzu a on opět vyráží. Svačíme, měním ponožky, a za chvíli vyrážíme na předposlední kopec naší cesty. Žlutou turistickou značku na Lysou od Šancí mám rád, a nezklamala mě ani dnes. Zase se dostávám do pohody a diktuju tempo. V serpentýnách doháním Tubuse a čekám na kluky, kterým se prudké stoupání nešlo tak výborně jako mě. Znovu jsem vychladl a z euforie jsem se opět dostal někde ke dnu, sice jsme definitivně dohnali Tubuse a v posledním stoupání v kleči jsme ho už neviděli, nicméně stezka těsně před vrcholem s rozbředlým sněhem se mi stala utrpením. Psychické síly utekly někam, a nohy se mi začínaly celkem motat. Naštěstí to není moc dlouhý úsek a na asfaltce těsně pod vrcholem jsme se zmátořili. V chladném stoupáku se Bohušovi začalo blbě dýchat a dostal kašel. Před vrcholem na nás už čekal Peťa, který už ze Smrku šel sám a běžící skupině dal sbohem. Vylezli jsme k obelisku a šli se spravit do hospody. Zelňačka, pití a kousek tepla nás zvetily. Z počátku jsem sice na poslední vrchol neměl ani pomyšlení, ale postupně jsem se rozhodl, že to zkusím. Bohuša trápil kašel, a tak se nakonec rozhodl, že tady bude jeho konec. Původně jsem to chtěl zabalit s ním, ale Travný byla výzva. Bohuš šel z Lysé na vlak, i když si to dost vyčítal, neb po druhém čaji se mu ulevilo. Já, Radek a Peťa jsme vyrazili po severní sjezdovce vstříc Malchoru a následnému sestupu do Krásné. Pod sjezdovkou nás opět došel Tubus a opět se kolem nás motal svým neuvěřitelným stylem. Sestup se mi šel neuvěřitelně dobře a nohy začaly opět poslouchat. V Krásné jsme udělali kratičkou pauzu a vyrazili jsme k poslední mětě naší cesty. Ve stoupáních jsem opět dostal strojové tempo a kluci šli za mnou. Nad Hájenkou v sjezdovce se začala spouštět temná opona noci a dlouhé a táhlé stoupání mezi kameny a kmeny stromů se mi šlo i přes překážky poměrně dobře. Před posledním zhupem Travného jsem sice dopil vodu, ale to už jsem si říkal že to bude v poho. Na posledním vrcholu jsme byli v 9:10 a dali si poslední pauzu na trati. Následný sestup byl opět nepříjemný, po dosažení uspokojení z vrcholu se morálka vytratila a cesta na Visalaje nechtěla moc ubíhat. Naštěstí na Visalajích měli otevřenou hospodu, a tak jsme se odměnili za výkon jedním nádherným pivem. Odvoz na základnu na Ostravici byla zpestřena tím, že kromě naší čtveřice se do auta dostali ještě jeden kluk s holkou, kteří schválně slezli z Lysé místo na Ostravici do Krásné, odkud je do Ostravice asi lepší spojení. Nakonec jsme cestu v přeplněném autě přežili i přes zuté nohy Tubuse, který ležel na nohách v zadu sedících pasažérů. Původní odměna v podobě guláše se ve srubu ovšem nekonala, protože se guláš zkazil, ale i tak byly náhradní párky chutné a přišly vhod. Po logistických manévrech nejasnostech a domluvách nás s Radkem před druhou hodinou raní vyzvedla u Monteru Alča a náročný den jsem zakončil sprchou a ve tři hodiny jsem usnul. PS: 5BV kašleme :-)

pátek 16. dubna 2010

Trenink na sobotní B6

Ve čtvrtek 15.04.2010 jsem si vzal dovolenou a s Bohušem jsme se rozhodli trošku potrénovat na sobotní B6 a zlehka se rozchodit. Po sedmé ranní hodině jsme se sešli na zastávce u hřbitova a po čtvrt na osm už sedíme v autobuse a míříme do Trojanovic na Pindulu, odkud jsme chtěli vyrazit na Radhošť atd. Jízda busem ubíhá a z okna sledujeme z nebe padající kapky. Podle Bohuša má déšť ještě zesílit, já ho ovšem přesvědčuji, že ještě uvidíme sluníčko. Na Pindule si v autobusové zastávce dolaďujeme oblečení a batohy a vyrážíme vstříc kopcům zhruba v 8:35. Mezi kapkami deště se škrábeme přes Kání a Černou Horu, Velkou Polanu, ke kapli na Radhošti. Na Velké Polaně potkáváme první živou duši. První a nadlouho poslední turista je schovaný a snad ještě spí ve stanu. Asi po hodině chůze stojíme u kaple na Radhošti. Pod střechou kaple se trochu upravujeme a promočení pokračujeme přes vrchol Radhoště na Pustevny. Na Pustevnách lezeme do Koliby u Záryša, kde se promočení na kost svlékáme a necháváme sušit svršky u krbu. Dáváme si čaj, pivo a zelňačku a převlíkáme se do suchých triček. Po svačině se oblékáme do ne příliš vyschlých svršků a vyrážíme vstříc dalším kapkám deště na Čertův Mlýn. Za hotelem Tanečnice na standardním běžkařském okruhu Pod Zmrzlým narážíme na první souvislejší zbytky sněhu, který nám znepříjemňuje cestu až někam pod Malou Stolovou. Z Čertova Mlýna pokračujeme přes sedlo Kněhyně, na vrchol jsme nešli, dále po červené až do Horní Čeladné ke kapli. Pod přístřeškem naproti kaple si dáváme oddech a svačinu. Někde mezi Kněhyní a Čeladnou přestává pršet a dokonce se i zdá že se vyjasňuje. Po posvačení vyrážíme vstříc dalšímu vrcholu. Cesta na Smrk je dlouhá a po chvilce zahlédneme před námi dalšího turistu, který jde velmi slušným tempem. Cestou do kopce se mu jen pomaličku přibližujeme a asi kilák před Polanou doháníme asi sedmdesátiletého chlapíka. Naštěstí se s ním Bohuš dává namísto předběhnutí do řeči a celkem ostrým tempem s ním jdeme společně až na Polanu. Tam naštěstí zastavuje, převléká se a dál jde svojí cestou. Setkání s ním mi vzalo veškeré psychické síly a od té doby procházím značnou krizí. Bohuš si jde vlastním tempem a já jdu za ním asi s 30m odstupem. Na Hubertce si dáváme trochu oraz, ale ani desetiminutová přestávka mi nenalila moc života do žil a tak Bohuš pokračuje svěže a já utrápeně za ním. Od Hubertky opět pokračujeme ve sněhu a nekonečný Smrk nakonec zdoláváme. Sestupujeme po červené do Ostravice. Stezka po severní straně kopce, se díky zbytkům sněhu stává nepříjemnou, ale za to nás na ní čeká pěkný výhled. Mlhu a provazce deště, kterých jsme si dnes užili střídá jen zataženo a my se můžeme kochat pohledem do údolí. Kunčice, Čeladnou, Ostravici a Frýdlant máme jako na dlani a výhled nám zakončuje masiv Ondřejníku se Skalkou. Sestupujeme po indiánsku, chvíli jen tak klušeme, chvíli jen tak jdeme. Potkáváme nějaké jeleny, a vidíme srnce pijícího v potoku. V 17:00 přicházíme do Ostravice k nádraží a míříme si to na zahrádku místní knajpy na zasloužené pivko a vytoužené střídání ponožek, sušení oblečení a jiných nezbytných úkonů, než se naložíme do vlaku a vyrazíme po náročném dni domů. Při představě sobotního příchodu do Ostravice s následujícím výstupem na Lysou a Travný se mi momentálně dělá zle, uvidíme co nám sobota přinese.

úterý 6. dubna 2010

03.-04. dubna 2010 - Malá Fatra

Je sobota 03.04.2010, 4:10 a já čekám před Terčiným domem na Bohuše, kteří mě vyzvednou na víkendovou akci na Malé Fatře. V původním plánu sice bylo, že pojedeme vlakem z Paskova už ve 3:30, ale Monika o víkendu nepotřebovala auto, tak se plány trošku změnily. V 4:15 už jsou tu, a jedeme dále pro Radka do Místku. Bez problémů ho vyzvedáváme a míříme si to potemnělým ránem směr Jablunkov a dále do Žiliny, kde po chvíli hledání vhodného parkovacího místa poblíž nádraží, parkujeme u Lidlu a jdeme na vlak. V nádražní budově kupujeme lístky do Párnice a pozorujeme místní nádražní smetánku. Z hlášení se dozvídáme, že vlak má meškanie na príjezdě, tak to jde Zdenek vyjasnit, a přípoj v Kraĺovanech bychom měli v klidu stihnout. Ve vlaku cesta ubíhá rychle, za chvilku jsme v Kraĺovanech a už sedíme v motoráčku do Párnice. Asi ve čtvrt na devět stojíme na nádraží v Párnici - na začátku naší cesty. Vyrážíme po modré turistické značce, ta vede jižními svahy a právě zbuzené sluníčko nám zpestřuje první nastoupané metry. Cesta vede chodníčkem mezi pastvinami, pak chvíli pod elektrickým vedením, takovým výsekem s keři bez pěšiny a tak chvíli tápeme. Dále jdeme lesní cestou, která ústí na nějaké sjezdovce a pokračujeme pod Magurou do sedla Strugnového príslopu. Dále stoupáme k vrcholu Osnice, kde dvakrát ztrácíme na chvilku turistické značení, ale pokaždé ho poměrně rychle opět nacházíme. Vrchol Osnice zdoláváme kolem 11. hodiny a už se těšíme na vytouženou svačinku. Tu nakonec necháváme do Sedla Meziholie, kde si pauzu dělá většina turistů. Až sem, jsme potkali pouze dva lidi na Osnici, jinak pusto a prázdno. Na Meziholiem sedle je již rušněji. Po svačině vyrážíme na Stoh, který zvládáme poměrně rychle. Za tři čtvrtě hodinky jsme na vrcholu kopce s výškou 1607 m.n.m. Dokonce jsem asi v jeho půlce zbohatnul! Našel jsem 2 centy. Počasí drží a my pokračujeme přes sedlo Stohu na Poledňový grúň a dále po hřebeni na Steny severní, dále na Steny jižní a Hromové. Při sestupu ze Stohu, si Bohušek při pádu trochu podvrtnul koleno a tak musí jít trochu opatrněji. Vytváříme tedy dvojice, já s Radkem, a dvojice Bohušů. V tomto úseku jsem si přepnul omylem foťák do manuální polohy a všechny fotky jsem přepálil, což jsem zjistil až večer na chatě. Posledním dnešním vrcholem je Chleb, s výškou 1645m.n.m. odkud klesáme do Snilovského sedla. Máme toho dneska již dost, a tak se otáčíme a jdeme do našeho útočiště - chaty pod Chlebom. Na místě jsme asi v 16:20 a tak máme dost času na regeneraci. No regeneraci, pivo - 1€, borovička - 1€, ceny polévky, halušek, kávy, knedlíků na páře, štrůdlu, noclehu, a jiných produktů v chatě k zakoupení si nepamatuji. Stěžejní bod našeho pobytu vyjednal Radek s Bohuškem, a to naše ubytování navrátili z povalu (nezateplená půda chaty) zpět do jídelny, k ohromné radosti ostatních spolunocležníků na chatě :-).
O celém průběhu večera na chatě nikdo z naší výpravy nic neví, a tak se ani já nebudu pouštět do nějakých spekulací. Ráno bylo zatažené a větrné. Po úklidu půjčených lehátek a sbalení věcí, jsme posnídali výbornou vaječinu, dali si čaj a raději vypadli, než se vzbudí ostatní nevyspaní turisti. Naše nedělní cesta pokračuje zpátky na Snilovské sedlo, dále pod hranu Velkého Kriváně, na vrchol (1708) pokračuju jen já a Radek, Bohuši už tam stejně byli, a v tom větru, co panoval, se jim tam nějak nechtělo. Než jsme slezli z vrcholu, byli Zdenek s Honzou už v tahu a tak jsme s Radkem nasadili tempo k jejich dohnání. Další cesta vedla po hřebenu přes Pekelník (1609), a před Malým Kriváněm (1670) už jsme opět pohromadě. Situace na hřebeni je hrozná - cestička vede po jižní straně hřebene a z jihu vane, či snad duje nárazový vítr, který s námi bojuje o každý další metr a snaží nás sfouknout přes hranu hřebene do severního údolí. v celé trase bylo jen jedno místečko vhodné k odpočinku, kde jsme si z chutí na chvilku sedli. Na vrcholu Malého Kriváně se fotíme a hůlkami demonstrujeme sílu větru. S každým metrem dolů se vítr pomalu zeslabuje. Pokračujeme tedy dále přes Stratenec (1512) do sedla Vráta a chceme obejít vrchol Suchého po žluté značce na sedlo Príslop. Žlutá turistická značka není prošlápnutá a měla by vést po severním svahu vrchu Suchého. Svah je poměrně prudký a v celé jeho trase je ještě asi 10-50cm zmrzlého a hutného sněhu. Značka si s námi hraje na schovávanou a na pěšině se dá snadnou uklouznout.
Zkratka je namáhavá, jak na chůzi, kdy jsme museli nohy zakopávat do sněhu ve svahu, tak na pozornost, protože některé úseky na pěšinách byly pod listím namrzlé a klouzaly jako čert. Já i Bohuš jsme si vyzkoušeli, jaké to je, když jedeš po 60°svahu dolů, naštěstí se nám oběma povedlo zastavit poměrně brzy a nesjeli jsme až do údolí. V sedle Príslop jsme nadšeně uvítali konečně normální cestu a brzy jsme přišli až na chatu pod Suchým. Na chatě jsme posvačili a pokračovali jsme po modré značce do Starohradní doliny a dále do Strečna. V serpentinách nám zbloudil Honza - hlavní navigátor výpravy. On sice trefil, ale zmátl a vystrašil zbytek výpravy. Zakončení výletu jsme provedli v bufetu u vlakové zastávky ve Strečně, kde jsme na vlak museli čekat pouze díky meškanie na príjezdě. Další cesta už odsýpala, v Žilině jsme se naložili do auta a o půl šesté jsem byl doma.

Zobrazit místo Malá Fatra - 03.-04. 04.2010 na větší mapě

pondělí 29. března 2010

21.03.2010 - Běžky z Martiňáku na Radhošť a zpátky

V 8:45 vyjíždím autem na letošní poslední běžky. Jelikož jsem nenašel žádného vhodného sparing partnera, jedu sám. Jedu v poklidném tempu přes Frýdek, Frýdlant, Ostravici, Bílou do Horní Bečvy k horskému hotelu Martiňák. Parkuji auto kolem 3/4 na deset, platím parkovné a vyrážím. U hotelu už moc sněhu není a tak musím s běžkama jít pěšky cca 800m nad Martiňák. Běžecká stopa je neupravená, není divu, sníh je rozbředlý těžký, ve stopě stojí voda a spadané listí. Naštěstí mám šupinky, a tak se mi jehličí, listí a ostatní bordel nelepí na skluznici, nicméně i tak běžky v listí drhnou a podkluzují. Ráno je poměrně hezky, nefouká, je polojasno a hezká viditelnost. Ve tři čtvrtě na jedenáct stojím na Pustevnách, a bez větší přestávky pokračuju hned po hřebeni na Radhošť. Na hřebenovce sice není ve stopě listí, ale zato jsou tu kaluže vody. U sochy Radegasta už mám promočené boty, to však nekazí můj dojem z posledního výletu na běžkách. Sníh je těžký, mokrý, ale celkem to jede. Před půl dvanáctou se otáčím u kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti a bez přestávky jedu zpátky na Pustevny. Ve dvanáct si kupuju polévku a kofolu v kiosku na Pustevnách a asi za půl hodinky vyrážím zpátky na Martiňák. Naštěstí zpáteční cesta rychle ubíhá a i díky slejváku, který se spustil ve dvou třetinách trasy jsem držel tempo. Na zpátek jsem dojel až k parkovišti, kolem cesty bylo ještě trochu sněhu, po kterém se mi nechtělo ráno šupat do kopce. V jednu sedám do auta a hurá domů. Pohodový výlet končí ve dvě hodiny, když přijíždím domů.

19.03.2010 - Noční výšlap na Lysou


Páteční večer je jak stvořený k nočnímu výšlapu, dnes jsme se rozhodli s Bohušem a Pěťou Nováčkem zdolat po dlouhé době opět Lysou horu. V 17:00 hodin vyrážíme z Opre, Peťa bere auto a jedeme pro Bohuša. Za 45 minut jsme na parkovišti u hotelu Bezruč a vyrážíme po zkratce vtříc královně Moravskoslezských Beskyd. Dole jsou zbytky sněhu, chodník je hnusně kluzký, kdy se ušlapaný uklouzaný sníh snoubí s rozbředlou hlínou a kořeny okolních stromů. Bohuša napadla myšlenka - že prý kdo spadne, tak jede domů v autě v trenkách, na to mi ujela noha ve svahu a jak široký, tak dlouhý jsem se ukázkově rozplácl na břicho. Naštěstí to schytaly trochu jen kalhoty a bunda, ale ti dva z toho měli ohromnou radost a ještě notnou chvíli se mi posmívali. Nad druhou cestou již sněhová pokrývka tvoří souvislou vrstvu a jde se o poznání lépe. Pokračujeme svižným tempem, a nad Ivančenou se již začíná citelně stmívat a dole v údolí se začínají rozsvěcovat vesnice a města. Viditelnost je dobrá a my jen odhadujeme kde jsou asi Opre. Čelovku zatím nechávám v batohu, kluci rozvěcují pod Malchorem. Finiš v podobě sjezdovky jsem chtěl původně vyběhnout, ale asi v pětině kopce jsem zapadl po kolena a to vzalo celé mé odhodlání někam do pekla. Pokračuji teda už po turisticku a sem tam sleduji světýlka Bohuše a Petě kteří můj pokus o výběh nenásledovali. Na vrcholu jsem přesně v 19:00, kluci jsou u mě vzápětí. Peťa se nechal vyblejsknout a jdeme na doping do hospody. Dáváme si polívku a nějaké pití, a asi ve 3/4 na osm vyrážíme zpátky. Sjezdovku sbíháme, já jsem si pak ve sněhu vypral kalhoty a bundu a v poloběhu polochůzi pokračujeme až na parkoviště. Nejzajímavější část byla opět ta spodní uklouzaná cestička, kde to je vždycky o hubu. Já jsem naštěstí už nespadl, narozdíl od těch dvou posměváčků. Peťa to vzal po zadku přes nějaké hovno, Bohuš to měl bez smradlavého bonusu. O půl deváté vyjíždíme k domovu, po dlouhé době opět supr výlet.

úterý 21. července 2009

Expedice Dachstein 11.-17.07.2009


Je sobota 11.7.2009 a zdárně jsem dokončil svou před dovolenkovou eskapádu v práci. Čekám před kanclem a už se za zatáčkou objevil červenobílý transit. Lubenské hasičské auto bude mi i ostatním osmi přátelům na další týden útočištěm a skoro domovem. Naplánovaná dovolená z hlavním programem lezení po horách v okolí rakouského Dachsteinu začíná. Tedy skoro začíná, jedeme na Opre, kde se musíme nejdříve nabalit. Veškerý materiál už máme nachystaný na hasičárně a tak začínáme hrát s plastovými přepravkami, taškami, batohy a ostatními věcmi hru v tretris. Přihrádky pro hadice se mění v bar, hasičskou mašinu střídají přepravky v jídlem a batohy. Radek s Alčou a skupina z Opre je nabalená. Radek s Ali, Jerrym a Bohušem jedou ještě na pumpu. Sejdeme se na soutěži v Košatce. Protože se celá výprava skládá s hasičů jezdících moravskoslezskou ligu v požárním útoku, odjezd celé výpravy je naplánován po odsoutěžení posledního člena výpravy. V Košatce jsme již kompletní a poslední kostičky do tretrisu přidává Dan s Lenkou. Kolem třetí hodiny už všichni sedíme v autě s myšlenkami na příští týden. Radek najíždí v Petřvaldu na výpadovku na Nový Jičín a už fičíme směr Znojmo, Bad Goisern a dnešek by jsme měli zakončit na parkovišti pod jezerem Gosausee. Cesta ubíhá rychle, trávíme ji každý po svém, ale většinou se střídá spánek, zpěv a žraní zásob z domova, především řízků a výborných koláčků a buchet.
Po jedenácté hodině večerní přijíždíme na místo a rychle stavíme stany vedle parkoviště. Kousek vedle stanují další češi ve stanech a nějací němci v dodávce. Ráno vstáváme první a balíme stany, a chystáme se na první dobrodružství.
Po snídani, kterou tvořily celkem ostré párečky vyrážíme nástupovou cestu kolem samotného jezera Gosausee na náhorní plošinu, kde začíná první seznámení s ferratami pro Lenku, Terku, Dana a Bohuša. Jerry, s ohledem na svou sešroubovanou nohu, bude dělat zajištění po turistických cestách a pořizování fotodokumentace s opačné strany, tedy zdola. Nástupová cesta vedla příkrou svažitou lesní pěšinkou, která v jednom místě procházela zbytky zdejšího bílého zlata – sněhu. Já s Terkou jsem tvořil chvost výpravy, neboť párečkům se v Terce nelíbilo a skoro to vypadalo, jako by se také chtěly také podívat na ty zbytky sněhu. Nakonec ale svou zvědavost vydržely a zůstaly (aspoň nějakou dobu) v trávicím traktu. Na plošině už snídaně byla rozdýchaná a pokračovali jsme k nástupu na ferratu. Kolem nás se pohybovala spousta rakouských důchodců, kteří na plošinu s horskou chatou Gablonzerhutte vyjížděli nejspíše lanovkou. Po chvilce jsme přišli k nástupnímu místu ferraty a po nasazení nezbytných sedáků a přileb jsme se postupně pouštěli ke zdolání první zajištěné cesty naší dovolené. Nejdříve lezli ferratami již ostřílení Alča s Radkem, za nimi Peťa a pak novicové v tomto druhu turistiky Bohuš, Dan, Lenka, Terča a já jsem celý peloton zajišťoval na konci. Přední část výpravy pokračovala směle dále, i Dan s Bohušem pokračovali bez obtíží, problémy se zdoláváním nástrah cesty však měly holky. Co nedostaly do vínku na výšce, jim chybělo i v opičích dovednostech a tak poměrně dlouhé první dva úseky cesty se pro ně staly téměř peklem. Ještě když samo osobě klouzavé skály se změnily vlahým deštěm na stěny masožravé kytky a Lenka s Terkou pak v mouchy chycené v jejím kalichu. Jejich psychice ani fyzickým sílám nepřidala poměrně dlouhá délka zajištěné cesty vedoucí přes mokré kořeny kleče. První skupinka pokračovala ve svém lezení až na konec Intersport Gosau Klettersteig a stanuli na vrcholu Grosse Donnerkogel ve výšce 2054m.n.m., kde na ně již netrpělivě dvě hodiny čekal Jerry.
Obě skupinky jsme spojili až při sestupu mezi druhou a třetí částí ferraty kde jsme již společně pokračovali po luxusně klouzavé a hladké turistické pěšině. Peťa si zlomil mezi kameny hůlku, mnozí z nás pak alespoň narazili vyvinuté svaly na zadní části těla. Sestupová cesta od Gablonzerhutte k parkovišti už byla celkem příjemná, nejlepší však bylo sundání botů a otevření prvních plechovek piva u auta. Následoval přejezd k našemu tradičnímu tábořišti u chaty Berggasthof-Predigstuhl, kde jsme si osladili život pivem a následně luxusní sprchou, kterou uvítali po tvrdém dnu všichni účastníci. Na parkovišti jsme rozbili přechodný tábor, uvařili vydatnou večeři a Peťa provětral struny své kytary a pak už jsme zalezli k zaslouženému odpočinku do svých stanů.
Je pondělí, dnes jsme naplánovali odpočinkový den. Po sbalení stanového tábora, a lehké snídani jsme vyrazili do místních lesů, ve kterých jsou ukryty výcvikové trasy Leadershipu. Na ně je sice bez doprovodu jejich vůdců vstup zakázán, ale co. Dopoledne jsme strávili poskakováním po kamenech v lomu, pak jsme vyzkoušeli různé obtížnosti zajištěných cest v centru výcvikových skal a já s Bohušem jsme poprvé zkusili klasické lezení na skálu. Zdolali jsme dvě kratičké cesty a neúspěšně jsme se pokusili vylézt jednu spáru. Po dostatečném odpočinkovém lezení, jsme provedli návrat k autu a opět jsme se věnovali campingové činnosti, tj. vaření, stavění stanů, sprše, a večer zpěvům s kytarou a odlehčování pivní zásobě.
Úterý ráno začlo tradičně, snídaně, uklizení stanů, sbalení a přejezd nad městečko Bad Ausee pod Loser Panorama-Klettersteig ‚Sisi‘. Nástup z parkoviště vedl strmým svahem po nepříjemné suťové pěšině která vede pod skálu k nástupnímu místu ferratu SISI. Protože holky se po první zkušenosti ze zajištěných cest ještě dostatečně neoklepaly, rozhodly se, že společně s Jerrym provedou výstup k vrcholovému kříži po turistické trase. Rozdělili jsme se pod nástupem, trojice vedená neohroženým Jerrym pokračovala po stezce dále, zbytek se vydal kolmo nahoru. Cesta klettrsteigem ubíhala rychle, a než jsem se stačil nadát už jsme vzdušnou cestu s výhledem na jezero Ausee měli za sebou a stáli na vrcholu Loser s nadmořskou výškou 1837m.n.m. Po kratičké svačině, nakrmení somrujících ptáků vrcholáků a nezbytném vyfocení u vrcholového kříže jsme se odebrali po turistické značce pěšinou na okolo hory zpátky k autu. Od naší trojice jsme měli krátkou zprávu, že se vracejí zpět k autu také. Po setkání u auta z nich vylezlo, že si užili více adrenalinu asi než my, když jejich pronásledování nějaké (zřejmě) ježibaby skončilo neslavně. Ta je zavedla až pod nějakou skalku, jejíž zdolání překazil pád kamenné lavinky na Terku, kterou pak museli nechat rozdýchat. Ježibaba pak záhadně zmizela. Naštěstí z tohoto dobrodružství ji zbyla památka jen v podobě modřiny na paži a né nějakého horšího zranění. Po zaplacení mýtného jsme sjeli dolů do dědiny, kde jsme si naplánovali lehké osvěžení v jezeře Ausee. Chvíli nám zabralo hledání vhodného místa u vody, nakonec jsme našli pláž u hospody kde se povalovalo několik dalších domorodců. Protože dobrovolné opékání na slunci ze srdce nesnáším, po vychladnutí, vykoupání a uschnutí jsem se začal zaobírat myšlenkou k prozkoumání městečka. Přemluvil jsem Terku aby šla se mnou, i když ona se ještě viděla natažená na ručníku a oddávající své tělo slunečním paprskům. Jelikož jsem byl jediný komu se povalování nelíbilo, myslel jsem že se třeba za hodinu sejdeme u auta, ale náš odchod způsobil hromadné ukončení opalování. Prošli jsme se po městě, Bohuš a spol nakoupili pohledy, zašli jsme do místní cukrárno pekárny, kde jsme si koupili nějaké drobnosti k mlsu a pak už jsme šli zpátky k autu.
Další cesta už vedla pod stěžejní místo naší výpravy – Dachstein. Parkoviště spodní stanice lanovky a chaty Turlwandhutte se nám na dnešní noc stalo opět přechodným domovem. Cedule s nápisem zákaz kempování atp. jsme s respektem ignorovali. Při příjezdu bylo ještě šero, tak jsme se nejdříve vrhli na vaření a balení věcí na zítřejší pokus o zdolání vrcholu. Při večeři si nejdříve probodla Alča ruku nožem, a aby toho nebylo málo, Terka na sebe převrhla horkou polévku, naštěstí nebyla až tak horká aby z toho byly třeba puchýře. Když sluníčko zalezlo za kopce, pouštíme se také do stavění stanů, dnes nebude žádné ejchuchu, ráno vstáváme brzy.
Ráno se výprava opět dělí, všichni kluci, krom Jerryho vyrážíme o půl šesté vstříc der Johanovi, ferratě vedoucí v jižní stěně Dachsteinu. Nástup vede nejprve kolem chaty Dachsteinsudwandhutte pěšinkou, dále pak suťovým polem, následně měnící se v sněhové pole. Díky sněhu ztrácíme značku i chodník a já pokračuji intuicí, směrem dolů k pěšině, kde jsme viděli tři horaly daleko před námi. To byla ovšem chyba, seběhl jsem na pěšinu, a mířím si to ke kleči kde plánuji vykonání potřeby a Radek na mě z dáli volá, že jsem blbě, že cesta vede nahoru. Nedělám z toho moc vědu, mám svoje starosti s hledáním vhodného místa k přidřepnutí. Nacházím, vykonávám, a hned se jde pak lépe. Ovšem odměna byla pro mě asi kilák navíc dolů a to samé zpátky po zbytcích sněhu nahoru ke klukům. Doháním je na skalce nad sněhem, styk skály a sněhové kupy je lemován sněhovou jeskyní vymletou tající vodou, nechtěl bych tam zahučet. Přelézám kritické místo, a stojím vedle nich na skalce. Pochvaluji si, jak jsem se hezky vy… a Radek jen tiše závidí. Pokračujeme přes sněhové jazyky a suťové pole dále pod kolmou stěnu Dachsteinu. Helmou ukázkově odhlavičkovávám padající kamení, které na mě spustil Peťa, Radek před chvílí tolik štěstí neměl a chytnul kamenem do nohy. Při mém vykonávání potřeby nás předběhli dva rakušáci, teď nás dohnal horal samotář a předbíhá nás. Přicházíme pod nástup klettersteigu der Johann. Ti dva právě lezou na lano a my si dáváme pauzu. Dáváme lehkou svačinu a z poklidného rozjímání a obdivování nás ruší zvláštní hluk. Ostříme dál pod stěnu a objevujeme padající lavinu sněhu a kamení asi 2-3 km daleko od nás pod stěnou Dachsteinu. Za chvilku obdobný rachot způsobují lezci před náma, uvolňují skupinu kamenů, a ty se tříští o skálu a ze spodu se na to díváme z respektem. Pouštíme ještě samotáře, a chvíli po něm vyrážíme také do stěny. Začátek Johana je v lehkém převisu ale doufám že těžký batoh mě nebude moc omezovat. Schovávám tedy foťák do vnitra zavazadla. Jdu poslední za Peťou, obavy ze začátku klettersteigu se nenaplňují a za chvíli na stěně vytahuji opět aparát. Lezeme vzhůru klidně a nijak zvlášť rychle. Padající kameny se již nekonaly, z čehož mám upřímnou radost. Střední část je tak přejištěná, že pohyby děláme automaticky, noha, ruka, noha, ruka, přepnout se, atd. Sluníčko už je poměrně vysoko a už se těšíme až budeme na chatě u výstupu. Konec Johanna se leze po perfekní římse pod kterou je jen díra a výhled dolů. Ještě pár kroků, oblézám skálu, a hle, děcko! Za ním stojí děda a fotí si ho, a já jim kazím fotku. Jsme na chatě. Radek objednal pivko a když dorážím ke stolu, tak už se na mě směje. Na chatě hafo lidí, většina přišla od lanovky, Někteří se svlékají a opékají svá těla na horském slunci, blázni. Svačíme, popíjíme pivko a voláme holkám, kde jsou. Za okamžik se objevují na sněhu. Chvíli vykládáme a my jdeme zdolat vrchol, bereme to oklikou po ferratě, která má nástup cca 150m od chaty. Prvních sedm metrů je bez jištění, tak si musíme věřit, bez problémů lezeme všichni. Lezeme dál, ferrata není težká, a i sluníčko se začíná schovávat za mlžný opar zvedající se z údolí. Ještě chvíli a výhled je ten tam. Už jsme dorazili k místu kde se napojuje ferrata na standartní výstupovou cestu od ledovce. Pokračujeme a vrchol je na dosah. Peťa toho už má dost a pouští mě před sebe, a že počká dole u ledovce. Doháním Radka a jdeme dál. Vylízá rakouská rodinka s vůdcem a ten je jistí přes lano. Musíme chvíli počkat, než se kolem nás spustí dolů. A už jsme nahoře. Výhled je nulový, a zase otravují somráci ptáci. Danek jim hází nějaký chleba, já zkouším kamení, ale na to oni serou. Kecáme, užíváme si vrcholu, fotíme se, Radkovi málem ptáci shazují kameru. No už jsme se nabažili a i počasí se začíná rozjasňovat, jdou opět vidět stopy od rolb na ledovci. Nic, jdeme dolů. Za moment opět doháníme rodinku. Čekáme a za chvilku nás pustí před sebe. Hup, šup a jsme na ledovci. Peťa už tam kosne. Vytahujeme lano, nazouváme mačky, chystáme cepíny. Uvazujeme se a pomalu vyrážíme dolů po ledovci. Počasí se opět horší, vytváří se bílá tma a my nevidíme nic, než sebe. Bohuš volá holkám kde jsou, jestli na chatě nebo už u lanovky, ale nenecháme ho dovolat. Nad námi zahřmělo. Plán je jasný, honem do chaty, není daleko, a tak se klidná chůze s ošaháním maček mění na zrychlený spěch. Najednou se nám o helmy a těla začínají tříštit ledové koule velikosti až pinpongových míčků. A kruci, viditelnost nula, hromy nad námi a kroupy s deštěm tomu moc nepřidávají, teď se již náš pohyb začal měnit v úprk z volného prostranství do chaty. Probíháme kolem skály nástupu ferraty a intuitivně zabočujeme někam směrem k chatě. Viditelnost se trošičku lepší a zjišťujeme že běžíme asi o 15° blbě, přímo k ledovcovému čelu. Za chvíli už vidíme chatu a kluci pořád navázání vbíhají v mačkách přímo do chaty. Já se před terasou odpojil a sundal mačky a vběhl do útrob za nimi. Naše pětice udělala v chatě pořádný rozruch, a hlavně bordel. Všude z nás kapala voda, mokří jsme byli na kost, mi promokl i batoh, na nasazování pláštěnky nebyl čas. Dali jsme po pivku, a zavolali holkám že jsme v pořádku. Jsou u lanovky. Dopíjíme, počasí se umoudřilo a tak balíme věci zpět do batohů. Na cestě zpátky potkáváme rolbu a řidič na nás mává, nezvyklé. Odpovídáme máváním taky. Asi za dvacet minut stojíme v čekárně lanovky. Holky jakési nafučené, a není s nimi moc kloudná řeč. Za patnáct minut už jedeme dolů v kabince. Plni zážitků a změna tlaku se na mě podepisuje třeštěním hlavy. Jsme zpět na parkovišti, a hurá do suchého, ani chlup na mě není suchý. U auta čeká Jerry a chlubí se že padaly kroupy a že nás někdo naprášil že jsme tady spali, tak se musíme poroučet pryč. Nasedáme do auta a jedeme dolů, u mýtnice malá komplikace, kdo nemá lístek od předražené lanovky, musí platit 5€. Hledáme, hrabeme, vytváříme podvod s lístkem z ledové jeskyně, to neprochází a nakonec měníme počet účastníků z 9 na 8. Neplatíme víc a pokračujeme v jízdě. Počasí se pořád honí, přeháňky střídá sluníčko. Přijíždíme k našemu dalšímu nocovišti – parkoviště u nějaké chaty pro nástup na Konigsjodler. Snažíme se sušit věci, vaříme večeři. Parkoviště se nachází hned u okresní silnice, je zde dřevěná kadibudka, ze které mají někteří více než velkou radost. To já takovou radost nemám, sednul jsem si na lavičku u dřevěného korýtka, a ejhle – mochnička, svině! Jdu se obléknout, čepku, ponožky, mikinu, ať jsem před nimi co nejvíce chráněn – zbytečně, i repelent pomáhá asi tři minuty. Asi po dvou hodinách štípání se naše ležení ruší, pud sebezáchovy byl silnější než chuť někam lézt. Hážeme věci do auta a jedeme se vyspat k chatě Berghof. Vyjíždíme celkem pozdě a je to štreka, na místě jsme cca v 11:30 a tak stavíme stany a rovnou na kutě. Ráno měníme plány a domlouváme se, že slezeme lehké ferraty v okolí a odpoledne uvidíme. Trasy známe z loňska a tak se vyvarujeme zbytečného procházení nahoru a dolů a hledání nástupu na ferratu. Přicházíme pod první, je to zase výcviková cesta Leadershipu a zrovna jsou na ní vůdci se skupinou, tak čekáme až se trochu pohnou. Začátek je v takové prasklině a venku to pokračuje chůzí po laně asi dvacet metrů nad zemí a pak už hezky poskále. Pokračujeme všichni v klidu, Radek natáčí věci do klipu, a za chvíli jsme na konci, teď rychlý sestup a šup ke druhé ferratě, předbíháme skupinu Leadershipu a pod nástupem dáváme pauzu. Kurz nás dohání u nástupu a než se nadějeme jsou před námi. Radek se baví s vůdcem, bonzuje naše lezení v jejich centru a ten nám hrozí prstem, ale pak se ptá, jestli se to aspoň líbilo. Chvíli čekáme než se štrůdl lidí z kurzu odplazí dál po ferratě a pokračujeme za nimi. Za chvíli stojíme na vrcholku u kříže a dáváme společné foto. Opět sešup dolů bez zbytečného tápání a nadcházení kilometrů. Jdeme do hospody už s věcmi na koupání, objednáváme pivko a dopřáváme si i jídlo, Radek s Ali zmrzlinový pohár. Lenka má Gordonblue – velká porce, se kterou pak vypomáhá Jerry, Terka s Peťou řízek přes celý talíř, s domácím bramborem, brusinkami a strohou oblohou, Já si dal něco predistuhl – a na pánvičce jsem dostal dva vepřové medailonky s nokama a nějakou omáčkou z lišek. A Bohuš nějaké maso s toustovým chlebem a několika omáčkami a saláty a mlaskal až za ušima, Dan měl taky něco v pánvičce, ale už nevím co. No pochutnali jsme si všichni ikdyž za ty prachy, aby ne :-). Po koupeli a jídle jsme se odebrali k autu, kde jsme začali konzumovat především tekuté, lehce alkoholické zásoby, naposledy se vytáhla kytara a natáčeli jsme horké křeslo s otázkami do videa, a místním turistům jsme udělali pěknou atrakci. Večer nám trochu luchlo a ani večerní výprava na ukradnutí zvonce kravám nebyla úspěšná. Ráno po sbalení věcí jsme už vyrazili k domovu a kolem šesté hodiny jsme si dali pivko na hasce.
Zhodnocení výpravy nechám na každém, myslím že byla úspěšná, nevylezli jsme sice všechno, ale co nám vlastně chybělo? Nohy nás bolely, ruce taky, opálili jsme se, někteří až moc, všechno jsme snědli, vypili ještě dřív, zaspívali si, a hlavně, všichni jsme se vrátili.



Dachstein 09

čtvrtek 7. května 2009

Hohe wand květen 2009

Je čtvrtek 30. dubna, končím v práci ve 12. a jedu se balit, protože za dvě hoďky vyrážíme na dlouho plánované lezení po ferratách v rakouském Hohe Wandu. Doma do sebe hodím oběd a už plním kufr auta. To musíte vzít sebou oblečení, jídlo, spacák, sedák, helmu, druhou helmu (pro Alču), boty, pivo v plechu, láhev meruňky, vařič, karabiny, ... No, neměl jsem to sice sepsané jako Radek (ten to měl i se značkami, tj. kalhoty Direkt, helma Mammut, ... a stejně zapomněl vařič) a já zapomněl jenom lžičku. Jsem nabalen, ještě skáču na Hasku, bo jsem někde založil brýle a nikde nejsou k nalezení, kruci. Parkuju auto k Peťovi a ještě jdu domů. Je za deset dvě, jdu k Peťovi, už vylezl a smýká věci k autu. Na to že jedem na tři dny, je fabijka přeplněná, to víte auto to snese, ještě když jedem sami. Zbytek výpravy jede druhým vozem. Netrpělivě už vyhlížíme Radka a Peťu. Mají zpoždění. Nic, vyrážíme, shrkneme se u Alči. Stavuju se mezi tím ještě na benzín a pro bermudy k Chlupkovi, nejsou sice s Luckou doma, ale mamka mi je ochotně dává, a ještě si na ně zanadává. U Alče už to jde rychle, šup šup a jedem směr Mikulov, kde máme naplánovanou krátkou přestávku. Dotankování, kafčo a vzhůru do Vídně. Jak já to město nesnáším. Naštěstí to celkem jde. Vjíždíme na nějaký obchvat, sledujeme před námi uhánějícího Peťu. Po chvíli jsme znejistěli, jedem po tom obchvatu nějak dlouho, že by to nebyl obchvat? Peťan bere vysílačku, kontroluje situaci slovy, NEJSME NÁHODOU NA DÁLNICI? Odpověď je krátká, stručná a nepotěšující, jsme. A VY MÁTE ZNÁMKU? Odpověď je krátká, stručná a nepotěšující, ANO. Peťa se nepochlubil, že si ji na pumpě koupil. Žili jsme v domnění, že to nějak prokličkujeme po okrskách. No nic. Z vysílačky se ještě ozve rada, tak přidejte. Volové. No, za chvíli naštěstí už z dálnice sjíždíme a míříme si to na určené místo, tj. do dědinky Stollhof. Přijíždíme už za tmy. Naštěstí to má Radek celkem nastudované, projíždíme kolem závory do přírodního parku HoheWand prudkou cestou se serpentinami. Auta parkujeme na parkovišti u dětského hřiště, které je schované pod cestou asi 100metrů. Stavíme stany, děláme večeři, otvíráme první plecháčky a za chvíli jdeme na kutě. Počasí nic moc, vítr fouká jako zběsilý a do toho ještě začíná trochu pršet. Vstáváme do uplakaného rána, vítr duje stále. Naštěstí rozfoukává mraky, a za chvíli přestává pršet. Balíme stany, snídáme a dáváme věci do aut. Vyrážíme pěšky po červené značce, a jdeme hledat nějaké feratky, první nějaké lehké, ať si to Peťové očuchají. Z červené značky přecházíme na zelenou a pak dále po modré k jižní straně pohoří. První zajištěná cesta na kterou narážíme je jen takový chodníček ve skalách, sem tam nějaký žebřík, sem tam nějaká kramle a tak výbava zůstává v batozích. Scházíme z plošiny do Durnbachu a napojujeme se na červenou a vracíme se zpátky po další feratce (A,B) zpátky nahoru. Situace je stejná, věci v batohu. Už ani nevím jestli tam bylo něco co by stálo za řeč. Kolem jedné jsme zpátky u aut a jdeme dělat oběd. Za hoďku hotovo a opět vyrážíme hledat už něco prudšího. U chaty Herrgotschnitzerhaus, na jejíž zahrádce je plno, slézáme dolů a chvíli hledáme feratku Eselsteig, ta je za jeskyní Einhornhohle. Konečně oblékáme sedáky, dáváme helmy a vyrážíme, leze se po kramlích a pak se přepojujeme na ocelový, celkem dlouhý žebřík. Všichni v pohodě přelézají, a opět jdeme hledat další cestu. Ferata Zichkasteig (C), by měla být hned pod hospodou, chvíli se tam motáme, ale nakonec ji nacházíme. Už ani nevím jak jsme ji objevili. Ale zase nic moc, pár kramlí, jsme více uchození než vylezení. Naštěstí její konec je přímo pod zahrádkou restaurace, sedáme a dáváme pivko. Od našeho tábořiště to je 10 minut chůze, takže máme celkem čas. Večer opakujeme včerejšek, stavíme stany, děláme večeři, a jdeme spinkat. Na sobotu jsme naplánovali hřeb našeho pobytu - HTL steig, počasí nám přeje, balíme stany, snídáme, nakládáme se do aut a sjíždíme na spodní parkoviště, které je ještě za mýtnicí, takže z parku nejedeme. Nástup je za loukou vlevo od parkoviště. Přicházíme tam za rodinkou z Maďarska. Oblékáme se do sedáků, Maďaři rokujou, jestli jdou, nebo ne. My jsme nachystaní a odhodlaní. Jdu první, hned na začátku je takový převis s hladkou stěnou a nevím jestli to jde jinak vylézt, než se pořádně chytnout ocelového lana a po něm se vydrápat. Přelízám to celkem v poho a kousek za převisem čekám na dalšího. Za mnou leze Alča a leze zdatně. Pokračuju tedy dále, ať nezdržuju. V odpočinkových chvilkách beru foťák a fotím. Mám celkem čas, Ali čeká na dalšího, ale dlouho se nic neděje. Peťan se nakonec objevuje a tak pokračujem. Foťák hážu na rameno, a lezu. Cesta je celkem v klidu, nebo se mi to jen zdá. Peťan moje nadšení nesdílí a druhý Peťa má velké problémy, leze pomalu v závěsu ho tlačí Radek. Před koncem první částí mi objektiv klepnul do skály a víčko se odporoučelo do hlubin. Kruci. Naštěstí mi Peťan hlásí, že se zaseklo blízko cesty, že řekne Radkovi, ať ho vezmou. Jsme na plošině, čekáme na zbytek výpravy, fotíme a kecáme. Peťovi to nejde a odsedává na každé kramli. Radek ho psychicky podporuje ze spodu, víčko mi vzal :-). Asi deset metrů pod koncem první části je předbíhá nějaký párek, jdou svižně, Radek sice nadával, že byli takoví divní, ale co. Pouštíme spěchající dvojici a čekáme než ti dva vylezou k nám. Cesta pokračuje už ne tak zprudka a tak pokračujeme už po hromadě. Na jejím konci míjíme nevědomky pokračování a po turistickém chodníčků přicházíme pod ferratu Blutspur. Odhodlání skupinky je narušeno, a tak na Ečkovou feratu lezem jenom s Radkem. Ostatní nás dokumentují ze spodu a vychází po chodníčku na vršek s vyhlídkou SKYWALK. Blutspur, i když je krátká, dává nám pořádně zabrat, hladké plotny bez stupů dávají prostor osvědčené taktice - šplh po ocelovém laně s podporou klouzajících nožiček. Jsem na mezipatře a pozoruju trápícího se Radka. Prý, kudyma jsem lezl, dnes už tuto větu slyším po několikáté a stejně tak odpovídám, jdu tam, kde se dobře leze. Radek si v převisu strhnul kůži na prstech, ale nakonec zdolává taky. Přechod na druhou půli je hnusný, je tam převis, pod který nejde moc dobře přilézt, natož se připnout k lanu. Nakonec, po chvíli uvažování, jsem už na laně a vylézám nahoru, za chvilku je tu i Radek. Super. Čumíme z vyhlídky a objevujeme traverz, který jsme minuli. Jdeme sednou do nedaleké hospy, dáváme pivko a pak ještě jdem s Radkem na ten traverz. Ostatní se dívají z vyhlídky. Nemáme problémy a za chvíli jsme u nich. Pak se vydáváme na cestu chodníčkem dolů zpátky k autu. Objevujeme nějakou jeskyni a v ní je další zajištěná cesta, tu si necháme na neděli. Po návratu klidnou stezkou nasedáme do aut a vracíme se k našemu tábořišti. Po obídku jsme rozhodnuti, protože máme ještě spoustu času na stavění stanů, že podnikneme ještě jednu feratu. Ta by měla být Céčková. Vyrážíme tak známým směrem, kolem chaty Herrgotschnitzerhaus dolů, do údolí a pak jdeme dlouho nahoru k vytoužené feratě. Oh, jaké překvapení. Ferata se skládá z kamenných schodů, které jsou lemovány zábradlím. Přicházíme na plošinku, kde se nachází stůl s lavičkou a vrcholová kniha. Naše zklamání z dlouhé přístupové cesty bez výraznějšího lezeckého úseku si hojíme donešenými plechovkami piva. Chvíli sedíme, Alča píše cosik do vrcholové knihy, popíjíme pivko. Kocháme se výhledem dolů, do údolí. Cesta nahoru pak vede po kamzičím chlívku, kde skálu zastiňují bobky a nezaměnitelný pach koz. Pak se před námi objevují kramle a asi desetimetrový úsek v trhlině skal opatřený žebříkem. Ten zdoláváme bez výraznějších problémů a po chvíli přicházíme zpátky na naše parkoviště. Na stavění stanů a popíjení plecháčků je ještě brzy, tak se rozhodujeme a jdeme na návštěvu hospody. Zahrádka chaty Herrgotschnitzerhaus je prázdná, lezem tedy do jejich útrob. Dáváme si pivko, a polévku. Já, Ali a Radek si vybíráme nějakou suppe s nudlemi z nakrájených omelet a Peťa maďarskou. Jeho porce sebere do kapsy naše tři a upřímně mu závidíme. Po druhém pivku vyrážíme na naše parkoviště, a opět stavíme stany a děláme večeři. Dnešní večer si vyrážíme trochu z kopýtka, a snažíme se, celkem úspěšně, dopít zásoby z domova. Kolem půlnoci uleháme a čeká nás klidná noc, s vidinou posledního dne pobytu. Nedělní ráno trávíme tradičně, balení, snídaně a pak přesun auty k vyhlídce SKYWALK. Odtud sestupujme známým chodníčkem k včera objevené zajištěné cesta vedoucí z jeskyně. Ouha, šest kramlí a sedmimetrový žebřík, znamená konec naší předposlední ferraty v HoheWandu. Výstup zpátky ke SKYWALKU vede po turistické pěšině kolem startovací plochy paraglaidistů. Po domluvě slézáme zpátky dolů k nástupu na včera absolvovanou ferratu s traverzem. Tu jdeme jen čtyři, Alča s Radkem a já s Peťou. Bez větších problémů jsme za dvacet minutek nahoře. Je skoro jedna, a tak se vracíme k autům a po krátkém oddechu vyrážíme domů. Já s Peťanem po okrskách, zbytek po dálnici. Nesnáším Vídeň! Prvotní optimistické prognózy, ,,jedeme dobře'' se mění a jsme ztraceni. Chvílemi bloudíme, nakonec jsme v koloně. Neuvěřitelné, prázdné město, jen v našem směru kolona, nehoda a čekání. Naštěstí sjíždíme na dálnici a vymotáváme se z města, konečně je to za námi. Cesta domů už je pak klidná, chvála všemu. Kolem šesté otvírám branku našeho domu, ztvrdlý od řízení, ale s pocitem suprovního víkendu. Už se těším opět. H.

Fotoarchiv

Hohe Wand 09